Novinky

Perkutánní náhrada trikuspidální chlopně

Perkutánní náhrada aortální a pulmonální chlopně je již několik let dostupnou a bouřlivě se rozvíjející alternativou k chirurgické léčbě. Mnozí věří, že se metoda v budoucnu stane rovnocennou metodou minimálně invazivní léčby chlopenních vad. Její použití se experimentálně rozšiřuje i na další chlopně. V květnovém čísle Journal of the American College of Cardiology byla publikována práce australských lékařů zabývající se perkutánní náhradou chlopně trikuspidální.

„U vybraných pacientů s příhodným místem ukotvení v podobě dříve chirurgicky implantované, ale nyní dysfunkční náhrady může být dosaženo zlepšení stenózy a/nebo regurgitace pomocí perkutánní implantace stentované bioprotézy,“ uvádí doktor Philip A. Roberts z Royal Prince Albert Hospital v Sydney.

Primární porucha funkce trikuspidální chlopně je vzácná, proto ani náhrada trikuspidální chlopně nepatří k často prováděným výkonům. Lékaři z Royal Prince Albert Hospital v Sydney kontaktovali všechna centra, která si objednala katétrový systém pro pulmonální chlopeň a implantovala jej do trikupidální pozice. Soubor tvořilo 15 pacientů z 8 center. Hlavní indikací byla u 10 pacientů převažující stenóza (střední gradient vyšší než 5 mmHg), u 5 pacientů šlo převážně o regurgitaci. Řada pacientů měla smíšenou vadu. Jeden pacient vykazoval klinicky dušnost NYHA IV, 10 pacientů NYHA III a 3 pacienti NYHA II. Jeden pacient byl v bezvědomí, napojen na umělou plicní ventilaci a v probíhajícím multiorgánovém selhání (MOF).

K implantaci chlopně posloužila u 11 pacientů vena femoralis, u zbývajících 4 pacientů vena jugularis interna. Délka trvání zákroku se pohybovala od 54 do 251 minut, v průměru trval výkon 120 minut.

U pacientů s převažující stenózou se střední gradient pohyboval od 12,5 do 3,5 mmHg. Medián gradientu po výkonu byl v celém souboru 2 mmHg. U 10 pacientů nebyla po zákroku přítomna žádná trikuspidální regurgitace, zbývající vykazovali mírnou regurgitaci. Pacient na umělé plicní ventilaci s MOF vykazoval krátkodobé zlepšení s poklesem středního gradientu ze 14 na 6 mmHg, ale dva dny po výkonu zemřel. Jednomu pacientovi byl pro AV blok III. stupně implantován trvalý kardiostimulátor. U jednoho pacienta se po implantaci rozvinula endokarditida, která vynutila odstranění chlopně 2 měsíce po implantaci.

V průběhu sledování (v průměru 9 měsíců, medián 4 měsíce) došlo u všech kromě dvou přeživších pacientů ke zlepšení dušnosti dle NYHA.

Publikovaný soubor podle dr. Robertse demonstruje, že perkutánní náhrada trikuspidální chlopně je v rukou odborníků se zkušenostmi s implantacemi pulmonální chlopně proveditelným zákrokem s vysokou úspěšností. Zdůrazňuje však potřebu pečlivého výběru pacientů indikovaných k tomuto způsobu léčby. „Zákrok má potenciál snížit počet výkonů na otevřeném srdci, které pacient podstoupí v průběhu svého života, a přitom jej nediskvalifikuje z event. budoucí chirurgické náhrady, bude-li zapotřebí“, uvádí.

Zdroj: J Am Coll Cardiol 2011; 58: 117–122.

(raf)