Historie

Kardiochirurgie je poměrně mladým odvětvím. Její počátky se datují do poloviny 20. století. Postupně se vyčlenila z obecné chirurgie.

Za první úspěšný chirurgický zákrok na srdci se považuje ošetření poraněné pravé komory srdeční, které bylo provedeno ve Frankfurtu (Německo) již v roce 1896. Do 20., 30. a 40. let 20. století se datují první pokusy o nápravu postižení srdečních chlopní. V roce 1938 byla v Bostonu (USA) úspěšně vyřešena vrozená srdeční vada (otevřená tepenná dučej) u sedmileté dívky. 2. světová válka si vyžádala zdokonalení technik ošetření poranění hrudníku a srdce. V roce 1944 provedl v Baltimore (USA) Alfred Blalock první úspěšnou korekci složité vrozené srdeční vady. Tím nastartoval další vývoj kardiochirurgie.

Nové technologie, nové postupy

Výrazný rozvoj kardiochirurgie je spojen se zavedením mimotělního oběhu. Základním předpokladem pro realizaci jeho myšlenky bylo porozumění fysiologii krevního oběhu, vynález technik okysličení krve a objev látek zabraňujících srážení krve. První pokusy o okysličení tělesných orgánů pomocí přístrojů pocházejí již z počátku 20. století. Do kardiochirurgické praxe se však mimotělní oběh dostal až v 50. letech 20. století.

Dalším milníkem v srdeční chirurgii bylo zavedení techniky operování v hypotermii . Podchlazení pacienta a zástava krevního oběhu umožnili provést náročnější výkony na otevřeném srdci.

Pro úspěšnost operací prováděných v srdeční zástavě je důležitá ochrana srdečního svalu během zástavy. Techniky kardioplegie (zástavy srdeční činnosti a ochrany myokardu) za použití krve a iontových roztoků se vyvíjí od 50. let 20. století prakticky až do současnosti.

Rutinní výkony

První náhrady srdečních chlopní byly provedeny v 50. letech 20. století. V chirurgii chlopní se uplatnily nové umělé chlopenní náhrady i chlopenní náhrady získané ze srdcí zemřelých dárců (homografty). Počátkem 60. let se objevily první biologické chlopenní protézy.

Bouřlivým vývojem prošla i chirurgická léčba ischemické choroby srdeční. První techniky spočívaly v napojení vnitřní hrudní tepny do srdeční svaloviny. Souběžně se rozvíjela metoda chirurgického „vyčištění“ věnčitých tepen jejich otevřením a opětovným sešitím. Výkony měly vysokou úmrtnost. S rozvojem zobrazovacích metod (selektivní koronarografie) došlo i ke zdokonalení operační techniky. První napojení vnitřní hrudní tepny přímo na pravou věnčitou tepnu provedl v roce 1960 newyorkský chirurg Robert H. Goetz. Spojení obou tepen zabralo jen 17 sekund a byla k němu využita kovová trubička. V dalších letech začaly být k provedení bypassů využívány žilní štěpy. Počátek rutinní koronární chirurgie se datuje do konce 60. let 20. století.

Transplantace srdce

Pokusy s přenosem srdce mezi pokusnými zvířaty pocházejí již z počátku 20. století. První pokus o transplantaci srdce člověku provedl Hardy v roce 1964. Lidskému příjemci při něm implantoval srdce šimpanze. Operace však skončila nezdarem.

První úspěšnou transplantaci srdce od lidského dárce provedl v prosinci 1967 tým jihoafrických chirurgů pod vedením Christiana Barnarda. Pacient s novým srdcem přežil 18 dnů. Průkopnické operace byly zatíženy vysokou úmrtností z důvodu nedostatečně účinné ochrany transplantovaných orgánů. Výrazný pokrok přinesly až léky potlačující imunitu příjemce.